Cesta tam a zas...tam

Cesta tam a tak dále

Tuhle část začnu ve v zásadě už nudném momentu – poté, co jsem na letišti prošel pasovou kontrolou. Ty 2 roky předtím a celý začátek jsou sice asi zajímavější a ten dvoutýdenní finiš byl docela akčně hororový thriller, ale jejich popisování si nechám na jindy, až bude větší odstup a víc času.

Nicméně, zavíraj se dveře a už s tim fakt nejde nic dělat. Prchám do duty-free nakoupit maximální povolený množství alkoholu – 3*1,1 l tvrdýho a+4,5 l piva. Nakonec zůstávám u dvou slivek (jelínek, odporný, ale lepší tam nemaj) a jedný Famous Grouse + devíti plechovek plzně. Do toho tabák pro prvního couche (to se mi ve výsledku fakt vyplatí). Týpek u pokladny se na mě kouká trochu vyjeveně, ale na můj komentář že beru max. co dovolí imigrační jen pokrčí rameny a narve mi to do dvou objemných tašek. Tady malej postřeh, vždycky kolem dvou plechovek jde natáhnout jedna síťka na flašku a pak se to tolik nemele.

Následně už frčim k bráně. Z nějakýho důvodu má boarding teprve začínal, ale už je last call. Supr. Sedám na lavičku a rychle do sebe klopim dvě dánský piva, co jsme nedopili před bránou. Druhý má v názvu něco „…Ice“ a pod tim „6%“, tak už to úplně neteče. Nakonec to nějak dávám a jdu se procpat do brány. Svejma věcma plnim 5 vaniček, ještě si pokecám s týpkem na rentgenu a ženou mě do letadla. Na spěchu je dobrý, že na melancholii není čas.

V první části letu mám místo u okýnka, to proto že letíme v noci a bude prd vidět. To se potvrzuje, sice ještě stihneme západ slunce, ale blbec jsem si dal do kapsy jen kompakt a neověřil jsem si nabití baterií (0%, nebo minimálně velmi blízko). Pak už vlítáme do mraků a v zápětí do tmy. Pouštím první film, objednávám první lahvičku whiskey. Gravity. Mimořádně zajímavej film, vcelku realistické scifi a upřímně řečeno poměrně nuda. Naštěstí se mi to v polovině podaří zavřít a nedá se to posunout do půlky, čili s koukáním končim a vracim se k okýnku. Tam se to zatím projasňuje a začínám zjišťovat, že tahle cesta začíná fakt působit docela osudově. Nejen že letim podruhý v životě sám a ještě k tomu do úplný prdele, kam by byl nejrychlejší tunel, ale letíme i přes země, který v poslední době taky zažívaj důležitý momenty. Řecko, Bulharsko (tam teda asi ne), Turecko (už blíž), Syrie, Irák. Z okýnka si všímám, jak se mění charakter světel. Turecko má ještě velký města a mezi nima spousty osvětlených malejch vesniček. Hory na hranici se Syrií jsou směsičí drobnejch světýlek. Směrem na východ se náhle objevujou bílý světla – doteď většina měst zářila oranžově. A najednou divný směsice drobnejch bílejch světýlek, kdoví jaký architektuře to patří. Pak se dostáváme k perskýmu zálivu a světla osad přehlušujou do dálky zářící ohně z ropných vrtů. Nad pouští je křišťálově jasno, ty ohně ž vrtů div nevhraj stíny v letadle. Škoda že neletíme ve dne, to by musela bejt bomba. Cca po 6 hodinách, 2 whiskách a 2 pivech přistáváme v Dubai. Na Dubai je vidět, jak se krásně dusí ve smogu - s hranicí města začíná mrak kouře, hustej jak mlíko, místama ani světla města nemají šanci se prorvat nahoru. Vypadá to jako by nad městem seděla písečná bouře. Klesáme do ní. Mám 8 h 10 minut do dalšího odletu, je tu půlnoc. Supr, jdu si najít místo na spaní. Zkouším se vecpat do busines lanuge, ale nějak mi to neprochází a s úsměvem mi sdělují, že batohy mi nepohlídají ani oni, ani nikdo jiný, neboť se to nesmí. Supr.

Nakonec si nechávám poradit a jdu ke křesílkolehátkům u brány 22 (asi) v části B, kde si házim věci za lavičku, přivazuju je provazem, abych ztížil práci zlodějům, piju půlku whiskey z letadla (slečna mi dala dvě, druhou sem si šetřil právě sem), házim klobouk na xicht a spokojeně spim, asi 3-4 h.

Najednou je 5 ráno, mě to letí v 8, v 7 musim bejt na gejtu. Cestou se kousek svezu místním metrem (speciálně mezi těmahle terminálama), nakoupim pár pohledů, abych měl suverýry a rozměnil si pár místních chechtáků a nasedám do letadla na let č. 2, který má sám 3 části. První je Dubai – Bankok. Necelých 6 hodim, tohle už jsem včera proseděl, to dám. Posílen snídaní si objednávám pivo, poklábosím s letuškou a najednou vzlítáme. Tentokrát už nesedím u okýnka, čili jen sousedovi kouku přes rameno a mizíme nad oceán a já do filmů. Dokoukám Gravity (pořád hezky promyšlená nuda) a nějak mě to přestává bavit.



kosočtverce s úhlopříčkou. Koukám sousedovi přes rameno na Indii, to už je zajímavější. Himaláje

teda vidět nejsou, ale fascinuje mě jejich architektura silnic. Místy se zdá, že se inženýři nějak nedohodli, protože jinak by výtvory typu „dlouhá silnice rovná jak pravítko, najednou dvě zatáčky tvořící Z (s podobnými úhly) a následně další silnice rovná jak pravítko“ asi nevytvořili. Takhle asi klucí kreslili každej z jedný strany a uprostřed se nesešli. Ale aspoň už chápu proč je Indů hodně – letíme nad malejma vesničkama, furt, furt… prakticky nemíjíme oblast bez vesnic.  Po chvíli už radši koukám jen do blba a čekám až přistaneme v Bankoku.

Tam hodinu dotankováváme letadlo a aby se pasažeři nenudili, vyženou nás všechny z letadla, ti co vystupují odejdou, nás rvou přes rentgen do prostoru letiště, aby nás následně zas hnali zpátky, protože se boardí 50 min. před odletem. Možná je to pojistka proti trombóze, ale vzhledem k tomu že 80% toho času stejně stojíme ve frontě na rentgen nebo dřepíme před gejtem to asi úplně nefunguje. V Bankoku je aspoň na letišti pagoda a veselá mozajka, jejíž detail mi trochu zlepší náladu. Nicméně kromě toho se toho nedá říct moc pozitivního ani negativního, na to jsem neviděl dost. Před nástupem do letadla mi dáma rukama prohrabává tašku s mikinou a igelitkama, stejnejma rukama předtím prograbala tašky všech přede mnou a já jen v hlavě vzpomínám na Lucčino „hlavně si po Bankoku umej ruce, ať tam něco nechytneš“.



Po chvíli čekání už nastupujem do letadla na nejdelší etapu, Bankok – Sydney. Osm a půl hodiny, přes 7000 km. Poletí se přes noc, tak doufám že se trochu vyspim. Hned na úvod si u letušky objednávám Whiskey. Trochu zmateně na mě kouká a po 5 minutách mi nese sušenky – když si vyjasňujeme, že jsem myslel Whiskey a ne Biscuit, mile se usměje, že jí to bylo divný a vzápětí mi se stejně milym úsměvem nese lahvičku. Holky musej mít někde dvoutejdenní arabskej military camp asertivity.