Multiculti Party aneb o nedostatku Kiwi studentů na Zélandu

Tenhle příspěvek bude krátký a týká se jediného tématu - na Zélandu je kritický nedostatek Zélandských postrgaduate studentů. Pravda, na celonuniverzitní úrovni je mezinárodních postgraduálů jen 60% (čili o 50% víc než domácích), nicméně uvedu národnostní složení lidí, který tu potkávám na chodbě a v kuchyňce 4. patra budovy geologie, kde jsou uhnízděni místní Postgradové (tedy i Mgr. studenti): Malajka, Tibeťanka, Ital, Brit, Američan (spolu semnou tvoří tito pracovní skupinu), Lucemburčanka a další Brit. V baráku, na jehož zahradě jsem týden stanoval, žil Němec, Brit, Francouz a Belgičan + dočasně další Čech. Školitelka je odkudsi z Evropy (asi), co-supervisor Brit.

Prostě taková multi-culti party. Jo, nacionalismus je přežitek, je doba planetismu (Earthismus?). Myslim že můžeme slavit.

Arthur's Pass a kousek Západního Pobřeží

Ve čtvrtek je Waitangi Day… Pokud pominu výklad o historii (každej si to stejně zvládne najít na wiki), je to prostě den volna. Tudíž jdu ve středu popít s couchsurferama a v pátek ráno se sbírám a vybaven dvěma mapama Arthur’s Pass vyrážim busem na výpadovku na západ s tím že dostopuju. Stojim na docela dobrym místě a skoro půl hodiny ani hovno. Pak mi konečně staví auto, že mě vezme jen prvních cca 80 km (na tý mapě se to nezdá, ale jsou tu docela vzdálenosti). Týpek je skot, je v pohodě a mezi řečí kecáme o lezení, načež si vyměňujeme kontakty. Vyhazuje mě u jednoho jezera. Tady už toho moc nejezdí a všechno na Arthurs Pass, čili to bude ok. Na další auto mávám cca 3 minuty a už se vezu směr nádherný kopce. Občas fotim přes okno a kecám s babkou…načež slibuje, že se mi poptá po bydlení a dávám jí email. 

Kopečky začínaj bejt úžasně fotogenický a najednou přejíždíme parkoviště, kde jsem chtěl vystupovat na Minga-Deception trail. Tak vystupuju na dalším a ten kousek jdu zpět, plošinou podél divočící řeky – rozvětvený koryto, šutry, štěrk. Vzápětí se napojuju na Mingha trek, kterej má tady vzhledem k povaze řeky (po tání často změní koryto) charakter občasnýho kamennýho mužíku na místech, kde obvykle není moc třeba. Jde se po štěrku, kamení, občas brody, ale zatím vždy zvládám po šutrech, nebo to proskáču se suchejma botama (i když nohavice to trochu schytávaj, no). Začínaj se občas objevovat pásy trávy a místama po nich vede cesta… Dál, až přichází let. Docela evropskej typ, i když hodně lišejníků (sice občas nepoznám nějakej keř, ale to se mi stává i u nás). Mezitim tu a tam proletí místní mega vážka. Cesta se pomalu začíná zdvihat, občas se na ní vyskytujou docela krpály (až je půjdu dolu, pudu některý pozadu jako po žebříku), třeba 10 m strmě nahoru a obvykle zas po chvíli 8 m dolu. Jak se to vine nahoru, začínám toho mít plný brejle (nerozchozenej a pořád jen 4 dny po příletu), proto když na závěr cesta vyšvihne do Goats Pass, jsem docela rád. Průběžně si beru vodu z potoků (výhoda zélandu, ta voda je fakt čistá a pokud to teče rychle, pije se to krásně). Kolem docela milý kopečky, nahoře na druhý straně sedla chata. Konečně poznávám místní hutts a tahle je zrovna luxusní. Palandy vestavěný do konstrukce chaty, s matracemi (ani ne moc ekl), nádrž s deštovou vodou, stoly…luxus. V chatě jsou kromě mě jen dva Němci, co přišli z druhý strany. Dáváme se do řeči a řikaj mi taje druhý strany části trasy – mrtě brodů, často brodění až k pasu. Což je trochu problém, mám jen jedny pohory (a kromě nich jednu žabku, druhá mi uplavala na jednom brodu), čerstvě navoskovaný, ty když promočim, budu je sušit dva dny…a mezitím je zrasim, když v nich pudu. Supr. Přemílám to v hlavě a docházim k rozhodnutí. Druhej den pudu zpět stejnou trasou. Nakonec to balim a asi v 10 tuhnu. Ani nečekám na hvězdný nebe.

Ráno zrovna není úplně moudřejší večera, čili si nechávám věci v chatě a zkoušim aspoň prozkoumat ‚vedlejší odbočku‘ k jezeru Mavis. Po chvíli přicházim na to, že odbočka to je, ale má charakter odbočky prvních cca 200 m, pak má charakter svahu porostlýho místy nízkym křovim, občasných skalek a tak. Škrábu se cca 200 vejškovejch, ale pak vyměkávám. Jsem pořát grogy, nejde se mi dobře, nemám vodu, signál ani nikoho, kdo by mě kdyžto odtáh dolu, pokud by mi pod haksnama ulej nějakej šutr. Čili prostě měknu podruhý, vracim se k chatě a táhnu zpět podél Minga River, na parkoviště. Dolu už to jde líp, čili jsem za pár hodin dole a s výjimkou pár míst, kde hledám brody je to i ok.

Dole na parkovišti přemýšlím co, ale nakonec se rozhoduju pro to zkusit západní pobřeží. Ideálně to nechám na náhodě, pojedu tam kam pojede první auto, pokud to teda nebude sousední vesnice. Na auto čekám asi 20-30 minut a jede až do Hokitika. Cca 100 km. Proč ne, preventivně nemám ani průvodce, ani mapu, ale prej je tam hezky, což splňuje můj požadavek. S týpkem si po cestě ještě pokecám a jedem. Arthurs pass je docela drsnej přejezd, fakt to chce dobrý brzdy a za deště to bude trochu o hubu. Míjíme město Otira, který je na prodej, celý (za 1 milion) – prej ho asi nikdo nekoupí, protože je tam většinu času hnusně. Míjíme lokální specifika – jednoproudý mosty. To aby se ušetřilo, na dvouproudý silnici se silnice najednou zúží na jeden pruh a je tu most. Jeden pruh dává přednost, a peníze ušetřený. Trochu nevěřícně na to zírám a když mi řikaj, že jsou mosty, kde jsou v podstatě 4 pruhy v jednom (obousměrně auta + obousměrně vlak), beru to jako fór. Není to fór.

Každopádně kopečky krásný, pak rovina a o nějakou dobu pozdějc mě týpek vyhazuje u benzínky v Hokitika – jak zjišťuju, centrum zpracování jadeitu. Rovnou tam kupuju turistickej malej autoatlas zélandu, v informacích vedle zjišťuju nějaký kraviny a jdu zbaběle do kempu postavit stan. Rovnou se baby na recepci ptám, jestli nemá nějakou nabíječku na mobil – já vyrazil jak na výlet na kokořín smíšený s Antarktidou, čili mám kravskej bágl, ale třeba nabíječku ani jednu. Baba mi ukazuje tu jednu co má a hle, na Seimense pasuje. Tak jí tam nechávám telefon, ať se nabíjí (jasně, není problém) a jdu se projít na pláž k Tasmánskýmu moři. Moře bouří, pláž je trochu štěrková, ale jde se po ní fajn. Sbírám kamínky a užívám si moře. V zásadě asi hodinu jen jdu podél vln a když už dojdu na konec písečný kosy, kde se vlévá řeka do moře, už jen čučim do moře. Uklidňující. Trochu ještě projdu město (turistický jako prase a centrum samo jsou obchody s jadeitem, vývěsní štíty a tak… hezký, ale šíleně povrchní) a sunu se zpět do kempu. Tam v kuchyňce vařim čínskou polívku, zakecávám se s angličanem, co na zélandu pár let makal a teď se sem vrací a projíždí to na kole, sleduju úžasnej západ slunce, kterej by byl zdroj dokonalých fotek, bejt já na pobřeží, umejvám šutry od soli a jdu pomalu spát.

Druhej den ráno se chystám na výklad o jadeitu a jak se obrábí. Má to bejt v jednom z „krámů“ na hlavní třídě. Procházim si centrum, kupuju čtvrtku na stopařskou ceduli a tlustou fixu (slečna se mile směje a nechá mě, abych si A2 sám rozpůlil, protože si netroufá), procházim si místní market (zelenina, oblečení, domáci mufiny a spousty jadeitu pro turisty)  a jdu na onu prohlídku. Organizace zjevně neformální, protože prohlídku nepromeškávám jen proto, že si všímám blondýny, co je v rohu krámu zakecaná se třema dalšíma lidma a zaslechnu kus hovoru, tak si bezeslova stoupám k nim. Slečna asi usuzuje že jsme komplet a 5 minut před ofiko začátkem nás bere dozadu, kde nám zas tak moc podnětnýho neřiká (s výjimkou tuny maorskejch termínů pro druhy obsidiánu, náčiní a podobně…všechno to zní hezky, ale pro člověka nezvyklýho tý řeči tak nějak úplně stějně), ale ukazuje hezký kusy šutrů. Pak nás bere do dílny, kde dělník zastavuje práci, která by mě zrovna zajímala, ukáže nám pár rozdělaných prací a hotovo, konec, mějte se. Ještě že za to nic nechtěli. I když ba ne, pěkný a bylo by blbý na to nebejt. Jadeit se totiž na zélandu nachází jen asi na 3 místech a z toho jedno ložisko je právě v okolí Hokitika, kde to berou z řeky. Osobně mi některý ty balvany, co nám slečna ukázala, na říční sedimenty trochu velký a trošku si řikám, jestli nemají někde v horách to ložisko nafáraný, ale o tom asi nic nepřiznaj.

Každopádně už ve městě nějak nemám co, tak si na ceduli píšu velkej nápis PUNAKAIKI, načež 40 minut tvrdnu na místě jak ocas. Město byla logická volba (tak trochu), protože na jih se prej stopuje fakt špatně a u tohohle města mám v jedný mapce, co jsem ukrad ve visitors centre, napsáno Pancake Hills a mlhavě si mapatuju, že na to turisti choděj. Každopádně tvrdnu, až mi staví týpek, že mě hodí cca 6 km dál ke kruháči, kde snad něco chytnu. Jak se s nim bavim, mám dojem že mě vzal hlavně proto, že mi nenápadně zkouší prodat trávu. Na kruháči tvrdnu podruhý, než mě bere páreček, co jede do GreyMouth. Cesta docela hezká cesta, GreyMouth docela hnusnej, ale prej tam byli doly, tak je to bude chtít někdy prozkoumat. Páreček mě hází na výpadovku a dává mi na sebe email, že pokud se někdy dostanem do Palmerstonu, mám dát vědět a ubytujou mě. Za GreyMouth už čekám jen chvíli a bere mě cca 40tiletá ženská, poslouchá metal, když vidim že fotim přes sklo, hrozí se („nefoť to, mám špinavý sklo“ „Neboj, já nikam na tu fotku nenapíšu, že je to tvoje sklo“ „Ne, počkej, já ti zastavim na focení“) a když zjistí, že mi debilovi na foto zastávce vypadly sluneční brejle, ještě se semnou 2 km vrátí. Nakonec mě vyhazuje 6 km od Punakaiki, poslední stop je postarší týpek. Co je zajímavější je krajina. Tady už je to ten Zéland z knížek. Stromový kapradiny, útesy co spadaj až k moři, osamělý skály uprostřed útesů ve vodní tříšti z vln…nádhera.

Každopádně mě týpek po chvíli vyhazuje na parkovišti u Visitors Centre u Pancake Hills.  Lidí jak nasráno, tak si jdu projít malej okruh s výhledem na šutry (celkem pěkný, ale moc lidu) a šlapu dál dolu do Punakaiki. V hospodě se zakecávám s pár místníma a ty mi raděj stejný místo na přespání, jako mi radila ženská co mě vezla – z Punakaiki po mostě na sever, kousek za mostem je cesta k pláži, na ní se dá spát. Nebo pro ty co stejně jako já nesnášej spát na písku je u křoví na hranici pláže takovej plácek na stan. Rozhoduju se, že se rozhodnu cestou a vyrážim podél řeky Porarari do vnitrozemí. Hodinka, luxusní cesta a naprosto úžasný výhledy na vápencový útesy, stromový kapradiny, nějaká místní varianta cikády řve víc než čeští ciká…no to je jedno, skřeky z lesa… takhle jsem si ten Zéland představoval. Cesta se tak vine, já se potim jako prase a v jednom místě toho mám dost. Slejzám z cesty k řece a jdu kousek po proudu, aby mezi mnou a cestou bylo křoví. Tam se svlíkám a lezu do vody. Úplně to syčí, nádhera. Po chvíli si všímám, že tak 100 m proti proudu jsou nějaký kajakáři a zjevně se dobře baví. No co. Docachtám se, vylezu, oni z dálky pohledu na mojí holou prdel zaaplaudujou a když pak proplouvaj okolo, ptaj se mě, jestli nejsem Švýcar, že se vsadili. Divný. Každopádně jdu dál a najednou je tu rozdvojka. Nakonec vybírám trasu dolu do údolí Punakaiki River – hodinka, chvíli do kopce, pak z kopce…pěkný, ale nic spektakulárního už to není. Okružně se vracim zpátky do Punakaiki vesnice, v hospodě si dávám Speights (prej oceňovaný pivo, mno nevim…nechutná to špatně, ale ani kdovíjak dobře, takový velmi pitelný nic) a jdu si píchnout stan na pláž. Ještě procházka po pláži, trochu fotim... Kolem mě na pláži a v okolí hoří asi 5 ohňů, jeden týpek (kterej tam u ohně griluje už asi 3 hodiny a zjevně je nalitej) na mě furt něco bliká čelovkou, tak mu blikám nazpátek. Dojídám čínskou polívku (na sucho, kretén jsem někde nechal plynovou bombu, tak nemám na čem vařit) a jdu chrnět.

Druhej den ráno trochu fouká, ale je milo. Vstávám a jdu si do Visitors centra koupit repelent proti sandflies (panulitmátní kurvahmyz Nového Zélandu) a ptám se jich, jestli tam můžu nechat věci. Ne, ale můžu je nechat před jejich centrem, prej jim to nevadí. Laskavost sama. Tak jdu zase zpět ke kempovacímu místu, natahuju mezi stromy hamaku a dávám do ní batoh (kdyby okolo byly Kea, tak abych neměl v batohu díru) a nalehko vyrážim potél Bullock Creek. Tak nějak z mapy doufám, že potok bude podobný jako přechozí dva a že teda nemá cenu si brát vodu. Idiocie. Potok skoro neteče, resp. místy je úplně vychlej a pokud není, je to zelňačka. 6 km po cestě, z většiny na rozpálenym sluníčku a pak teprv začíná cesta. Po 2 km mám po vodě, tak šlapu dál a doufám. Aspoň údolí je malebný, polňačka..supr. Na parkovišti na konci cesty se rozhoduju pro trasu zpět do údolí Porarari – nemám už moc času a vim že tam je voda pitelná. Trasa má trvat dvě hodiny, já jí jdu 40 minut. Je fakt že jak je sucho, spousta jinak rozblácených míst je krásně zchůdnejch. Vine se to krasovym terénem a všude okolo jsou krásný díry a strže. Občas je někde i zábradlí, což obvykle znamená, že se nakloníte přes zábradlí a tam je díra že nevidíte dno. Závrty, různý pukliny a jedna regulérní propast, hloubka těžko říct. Do toho stromový kapradiny, lišejníky, no fajn. Chvíle se šlape, pak už je tu Porarari, tak si dávám pauzu a z řeky piju tak litr vody. Uaah. Cestu zpět už znám ze včera, ale stejně krása… trochu fotim a jsem ve vesnici. Tam házim věci do báglu a jdu fofrem na stopa.  Čeká mě 280 km. Chvíli mávám, zatímco jdu k parkovišti, pak se rozhoduju an to vysrat a stopovat až přímo od visitors centra. Jen stáhnu ceduli, už mi staví auto, kam že potřebuju hodit. Týpek je kiwi, oblečenej jak koko…totiž rapper, vedle něj šedovlasej pokérovanej hipík a už mě vezou do GreyMouthu. Ještě mě pokáraj, že stopuju na blbym místě – že už sem v tu chvíli nestopoval proto, že to je debilní místo jim ani neřikám. V GreyMouthu mě vyhazujou na místě, kde prej něco chytnu. Chyba lávky, na další stop si počkám hodinu zytečnýho mávání. Mezitim u mě staví místní děcka, tak 10-14 let, že kam stopuju a jak to jde. Jeden z nich je frajer, když vidí jak na mě lidi čumí, začne na ně řvát „Co čumíš ty krávo? Podívej se jak na tebe čumí! Kráva.“ Trochu mi mluví z duše. Na závěr se mě ještě ptaj, jestli mám co jíst. Zajímalo by mě, co by se stalo kdybych řek že ne, ale je mi blbý se nechat živit dětma. Tak mávám dál, až mi staví týpek a hází mě na kruháč, kde už to jezdí přímo na Arthurs Pass. Tam mi asi za 10 min. staví pokérovanej týpek, pár zubů, řídí bos (i když to je tu normální) a že mě veme. Celou cestu pouští popový hitovky z 80. let, čili mu v autě párkrát zadřímnu, ale stejně nemá zájem si povídat. Prostě naskoč mladej. Arthurs Pass a vnitrozemí zas úchvatný. Za asi 2 h jsme v Cristchurchi.

Cesta tam a zas...tam

Cesta tam a tak dále

Tuhle část začnu ve v zásadě už nudném momentu – poté, co jsem na letišti prošel pasovou kontrolou. Ty 2 roky předtím a celý začátek jsou sice asi zajímavější a ten dvoutýdenní finiš byl docela akčně hororový thriller, ale jejich popisování si nechám na jindy, až bude větší odstup a víc času.

Nicméně, zavíraj se dveře a už s tim fakt nejde nic dělat. Prchám do duty-free nakoupit maximální povolený množství alkoholu – 3*1,1 l tvrdýho a+4,5 l piva. Nakonec zůstávám u dvou slivek (jelínek, odporný, ale lepší tam nemaj) a jedný Famous Grouse + devíti plechovek plzně. Do toho tabák pro prvního couche (to se mi ve výsledku fakt vyplatí). Týpek u pokladny se na mě kouká trochu vyjeveně, ale na můj komentář že beru max. co dovolí imigrační jen pokrčí rameny a narve mi to do dvou objemných tašek. Tady malej postřeh, vždycky kolem dvou plechovek jde natáhnout jedna síťka na flašku a pak se to tolik nemele.

Následně už frčim k bráně. Z nějakýho důvodu má boarding teprve začínal, ale už je last call. Supr. Sedám na lavičku a rychle do sebe klopim dvě dánský piva, co jsme nedopili před bránou. Druhý má v názvu něco „…Ice“ a pod tim „6%“, tak už to úplně neteče. Nakonec to nějak dávám a jdu se procpat do brány. Svejma věcma plnim 5 vaniček, ještě si pokecám s týpkem na rentgenu a ženou mě do letadla. Na spěchu je dobrý, že na melancholii není čas.

V první části letu mám místo u okýnka, to proto že letíme v noci a bude prd vidět. To se potvrzuje, sice ještě stihneme západ slunce, ale blbec jsem si dal do kapsy jen kompakt a neověřil jsem si nabití baterií (0%, nebo minimálně velmi blízko). Pak už vlítáme do mraků a v zápětí do tmy. Pouštím první film, objednávám první lahvičku whiskey. Gravity. Mimořádně zajímavej film, vcelku realistické scifi a upřímně řečeno poměrně nuda. Naštěstí se mi to v polovině podaří zavřít a nedá se to posunout do půlky, čili s koukáním končim a vracim se k okýnku. Tam se to zatím projasňuje a začínám zjišťovat, že tahle cesta začíná fakt působit docela osudově. Nejen že letim podruhý v životě sám a ještě k tomu do úplný prdele, kam by byl nejrychlejší tunel, ale letíme i přes země, který v poslední době taky zažívaj důležitý momenty. Řecko, Bulharsko (tam teda asi ne), Turecko (už blíž), Syrie, Irák. Z okýnka si všímám, jak se mění charakter světel. Turecko má ještě velký města a mezi nima spousty osvětlených malejch vesniček. Hory na hranici se Syrií jsou směsičí drobnejch světýlek. Směrem na východ se náhle objevujou bílý světla – doteď většina měst zářila oranžově. A najednou divný směsice drobnejch bílejch světýlek, kdoví jaký architektuře to patří. Pak se dostáváme k perskýmu zálivu a světla osad přehlušujou do dálky zářící ohně z ropných vrtů. Nad pouští je křišťálově jasno, ty ohně ž vrtů div nevhraj stíny v letadle. Škoda že neletíme ve dne, to by musela bejt bomba. Cca po 6 hodinách, 2 whiskách a 2 pivech přistáváme v Dubai. Na Dubai je vidět, jak se krásně dusí ve smogu - s hranicí města začíná mrak kouře, hustej jak mlíko, místama ani světla města nemají šanci se prorvat nahoru. Vypadá to jako by nad městem seděla písečná bouře. Klesáme do ní. Mám 8 h 10 minut do dalšího odletu, je tu půlnoc. Supr, jdu si najít místo na spaní. Zkouším se vecpat do busines lanuge, ale nějak mi to neprochází a s úsměvem mi sdělují, že batohy mi nepohlídají ani oni, ani nikdo jiný, neboť se to nesmí. Supr.

Nakonec si nechávám poradit a jdu ke křesílkolehátkům u brány 22 (asi) v části B, kde si házim věci za lavičku, přivazuju je provazem, abych ztížil práci zlodějům, piju půlku whiskey z letadla (slečna mi dala dvě, druhou sem si šetřil právě sem), házim klobouk na xicht a spokojeně spim, asi 3-4 h.

Najednou je 5 ráno, mě to letí v 8, v 7 musim bejt na gejtu. Cestou se kousek svezu místním metrem (speciálně mezi těmahle terminálama), nakoupim pár pohledů, abych měl suverýry a rozměnil si pár místních chechtáků a nasedám do letadla na let č. 2, který má sám 3 části. První je Dubai – Bankok. Necelých 6 hodim, tohle už jsem včera proseděl, to dám. Posílen snídaní si objednávám pivo, poklábosím s letuškou a najednou vzlítáme. Tentokrát už nesedím u okýnka, čili jen sousedovi kouku přes rameno a mizíme nad oceán a já do filmů. Dokoukám Gravity (pořád hezky promyšlená nuda) a nějak mě to přestává bavit.



kosočtverce s úhlopříčkou. Koukám sousedovi přes rameno na Indii, to už je zajímavější. Himaláje

teda vidět nejsou, ale fascinuje mě jejich architektura silnic. Místy se zdá, že se inženýři nějak nedohodli, protože jinak by výtvory typu „dlouhá silnice rovná jak pravítko, najednou dvě zatáčky tvořící Z (s podobnými úhly) a následně další silnice rovná jak pravítko“ asi nevytvořili. Takhle asi klucí kreslili každej z jedný strany a uprostřed se nesešli. Ale aspoň už chápu proč je Indů hodně – letíme nad malejma vesničkama, furt, furt… prakticky nemíjíme oblast bez vesnic.  Po chvíli už radši koukám jen do blba a čekám až přistaneme v Bankoku.

Tam hodinu dotankováváme letadlo a aby se pasažeři nenudili, vyženou nás všechny z letadla, ti co vystupují odejdou, nás rvou přes rentgen do prostoru letiště, aby nás následně zas hnali zpátky, protože se boardí 50 min. před odletem. Možná je to pojistka proti trombóze, ale vzhledem k tomu že 80% toho času stejně stojíme ve frontě na rentgen nebo dřepíme před gejtem to asi úplně nefunguje. V Bankoku je aspoň na letišti pagoda a veselá mozajka, jejíž detail mi trochu zlepší náladu. Nicméně kromě toho se toho nedá říct moc pozitivního ani negativního, na to jsem neviděl dost. Před nástupem do letadla mi dáma rukama prohrabává tašku s mikinou a igelitkama, stejnejma rukama předtím prograbala tašky všech přede mnou a já jen v hlavě vzpomínám na Lucčino „hlavně si po Bankoku umej ruce, ať tam něco nechytneš“.



Po chvíli čekání už nastupujem do letadla na nejdelší etapu, Bankok – Sydney. Osm a půl hodiny, přes 7000 km. Poletí se přes noc, tak doufám že se trochu vyspim. Hned na úvod si u letušky objednávám Whiskey. Trochu zmateně na mě kouká a po 5 minutách mi nese sušenky – když si vyjasňujeme, že jsem myslel Whiskey a ne Biscuit, mile se usměje, že jí to bylo divný a vzápětí mi se stejně milym úsměvem nese lahvičku. Holky musej mít někde dvoutejdenní arabskej military camp asertivity.