Camino de Santiago

Camino de Satiago

Vyprávění z cesty

Pozadí a popředí – den -30 až 1

Věděl jsem, že někam chci. Povinnosti jsem měl vyřešeny a věděl jsem že za 4 týdny a fous nastupuju do práce. Ono někam se neustále měnilo. Původní plán byl Japonsko, pak Turecko. Po nějaké vyměkávám pod tlakem rodiny a Lucky a souhlasím s nimi, že „jet sám na stop do Turecka bez nejmenší znalosti jazyka může být trochu o hubu“. Čili kam? Nakonec si vzpomínám, že jsme kdysi ve Španělsku projížděli Leonem, že tam vedla Camino de Santiago a že jsem si říkal, že by bylo fajn jí jít, i když mám jen mlhavé tušení, co to obnáší. O 2 dny později už čekám na Hlavním Nádraží v Praze na vlak do Bayonne ve Francii, vybavený knížkou o Caminu z knihovny (ještě jsem jí neotevřel, říkám si, že ve vlaku bude času dost), kompletní kempovací výbavou (kterou za celou dobu použiju jednou), stanem (který za celou dobu použiju pouze ke generování puchýřů a k získávání obdivných pohledů, s jakým že kravským báglem se to vláčím), jídlem na dva dny a nějakými eury. První eura platím už cestou revizorovi, protože si říkám, že na ty 3 zastávky si přeci nebudu kupovat lístek a následně že s báglem jako kráva revizorovi asi neuteču – bohužel jsem si strategicky vzal kromě eur jen asi 100 korun a revizor se svině nenechává obměkčit. Ani moje historka o tom, že už jsem se za těch 6 let, co jsem zamlada jezdil načerno, naplatil pokut dost ho neobměkčí. Čili můj výlet začíná kreténem, naštěstí jich za celou cestu už moc nebude. Loučím se s Luckou a sedám do vlaku. Ujasňuju si všechny body svého plánu – dojet na hranice se Španělskem a pak se uvidí. Po Španělsku mám kamarádů dost a musím vůbec zjistit, jak dlouho se Camino jde. Vlak zahouká, ji si vyndám nohy z pohor a roztáhnu je na sedačku, abych vypadal nechutně a nikdo si ke mě nepřisedával a jedu na Berlín.

Hlavní města – den 1-2

Pozdě odpoledne jsem v Berlíně. Mám asi 5 h, než mi jede vlak na Paříž. Vím že v Berlíně je Reichstag, že mám hlad a že nemám nejmenší ponětí kde jsem. Lezu z nádraží a jdu tím směrem, kde je nejvíc stromů. Po chvíli docházím k velké zelené ploše, za kterou je barák připomínající pražské Národní Muzeum. Podle koncentrace fotících se Japonců jsem na říšský sněm narazil docela rychle. To chce oslavu. Sedám si asi 50 m od Reichstagu na trávu a vytahuji první sednvič a dvoulitrovku Kozla. Chutná to výtečně a svým posezením nasírám asi tak 400 Japonců, kterým během další půlhodinky překážím na fotkách. Mně, jakožto tolerantnímu člověku, oni nevadí vůbec, a tak se na ně mezi sousty ani nemračím a jsem jen rád, že je s katanami nepustili do letadla. S plným žaludkem a dobrou náladou se jdu projít po okolí a koukám na památky, u nichž neznám jméno ani původ a na kýčovitý západ slunce, u nějž původ sice znám, ale stejně je krásný. V Berlíně jsem byl krátce, památky se mi líbily a s pocitem, že to jednou úplně stačilo, sedám do nočního vlaku do Paříže. Tady už nepomáhá ani otevřená flaška piva, ani nohy na sedadle, nějací uřvaní puberťáci se ke mně rvou do kupéčka a ruší mě ve spánku. Když už pivo nezabírá jako repelent, zkouším ho použít jako hypnotikum. To už zabírá a poté co zkontroluju, že ve flašce zbývá pár hltů na snídani konečně usínám. Budím se v 5 ráno, asi 2 h před Paříží s hlubokou lítostí, že je ta flaška plastová a tudíž jí nemůžu použít na zmlácení těch idiotů, co si začli v 5 ráno pouštět nahlas hudbu. Východ slunce je celkem romantický, čili jim napůl i odpouštím a v 7 ráno mě vlak vysazuje na Gare du Nord.

Na rozdíl od mé přechozí návštěvy Paříže je slunečno, lidi jsou ochotní a líbí se mi tam – prostě Paříž vůbec nepoznávám. Za 3 h mi jede vlak z Gare Montparnas a doma jsem na netu koukal, že by to nemělo být daleko. Tak si beru v informacích plánek, dopíjím poslední hlty vyvětralého piva (snídaně šampionů) a vyrážím na první etapu, z jednoho nádraží na druhé. Ráno v Paříži je zajímavé. Bílí sedí v kavárnách, nebo někam chodí v oblecích s aktovkami, černí uklízí ulice, obsluhují v kavárnách, nosí bedny a vůbec fyzicky pracují. Ve Francii už zjevně vzdali problém rasismu a zavedli kastovní systém. Já zatím dělám to jediné, co má v Paříži smysl – zapadám do malého pekařství a kupuju si croissanty, bagety a vůbec další pečivo a opřený o zábradlí přes Seinu je chroupu. U Gare Montparnas zjišťuji, že moje oblíbená taktika „když chci vodu, jdu na kafe – tam si za cenu kafe dojdu na záchod a rovnou si dotankuju kolik třeba“ funguje možná v Itálii, ale v centru Paříže se to úplně nevyplatí. Z ceny kafe jsem tak znechucený, že se ani nehádám a jdu na vlak. Po nádraží chodí vojáci v maskáčích a se samopaly a v kombinaci s rasovými kastami to vypadá, že jsem se ocitl ve Třetí Říši nebo v JAR (i když tam by asi měli levnější a lepší kafe). Sedám na vlak směr na Bayonne a během chvíle usínám, i když už je skoro poledne.

Španělsko – den 3

Když se vzbudím, už jedeme nedaleko pobřeží. Touhle trasou už jsem jel, i když v opačném směru, čili jen čučím z okna na scénerie, které místy poznávám a dál plánuji trasu. O chvíli později spiklenecky ukecávám průvodčího, že bych potřeboval jet o pár zastávek dál, až do Hendaye, přímo na Španělské hranice a jestli by to nešlo. Šlo, průvodčí na mě také spiklenecky mrká a ať jdu za ním do kamrlíků, kde mi vystavuje regulérní lístek zhruba za stejnou cenu, za kterou jsem jel z  Paríže do Bayonne. Zcela nespiklenecky mu říkám něco o prdeli, ale jelikož neumí česky, tak se při vracení drobných i usmívá. Odpoledne jsem v Hendaye. Vycházím z nádraží, podle moře chytám azimut na jih, u beznínky kupuju silniční mapu Španělska, abych věděl, kde se pohybuju a chystám se dostopovat do Zaragozy za kamarádkou. V Hendaye se mi už opravdu líbí. Městečko je to tedy docela hnusné, ale už je vidět moře a Pyreneje, slyšet racci a během chvíle navíc přecházím přes krátký most a šup, jsem ve Španělsku v Irunu, čili mizí i ti otravní Francouzi. Jinak je to docela propojená aglomerace a Španělský Irun je úplně stejně hnusný jako Francozský Hendaye, akorát tu mají venkovní eskalátory. Trochu mi to s těmi Pyrenejemi za rohem nejde dohromady a přemýšlím, jak je asi v zimě odmrazují, ale asi ví co dělají. V euforii nad Pyrenejmi na obzoru se rozhoduji, že Pyreneje chci projet skrz, ne okolo. Má to akorát tu nevýhodu, že zatímco kolem vede hlavní tah, skrz jen drobné silničky – v kombinaci s tím, že k pohledné a nevinně vypadající slečně mám vzhledem asi stejně blízko jako k velbloudici to znamená, že stop bude trochu náročnější.

(Pro ty z vás co nestopují vysvětlení toho, co znamená náročný autostop – pokud sami stopujete, dojeďte na konec závorky. Autostop spočívá v tom, že natáhnete ruku, někdo vám zastaví, vy nasednete a pak člověku vyprávíte o vašem životě a posloucháte vyprávění o jeho, dokud vás někam neodveze, kam chcete. Toliko ideál. Náročný autostop nastává ve chvíli, kdy auta moc nestaví, nebo jich jezdí málo. V prvním případě máváte rukou jak u blbých a po chvíli zjistíte, že mít hodinu a půl nataženou ruku je fyzicky docela makačka, navíc se musíte celou dobu usmívat. Ve druhém případě sice nemáváte, ale obvykle nadáváte sobě, osudu, nebo, jste –li věřící, bohu. Tohle má alespoň tu výhodu, že pokud zvládnete nadávat se zavřenou pusou, nic vás nebolí).

Zhruba po hodině a půl zastavuje auto. Tatík se dvěmi cca 15-16tiletejmi dcerkami, že mě můžou vzít asi 10 km do nějaké vesnice (kterou na mé mapě Španělska ani nemám), že tam bydlí. Nastupuji a chápu, proč mě tatík vzal – holky se hihňají, pokukují po mě, jedna z nich na mě nesměle mluví docela slušnou angličtinou, druhá mluví něco španělsky a zase se hihňají. Tatík mě podezíravě pozoruje, trochu právem, protože ta dcerky se mu setsakra povedly a obdařují mě úsměvy, které zastavují lodní dopravu. Zvažuji se jich zeptat, jestli u nich nesmím přespat na zahradě. Nakonec docházím k závěru, že pokud chci zůstat věrný a nechci ráno prchat s vidlemi a psem v zádech, není to dobrý nápad. Nechávám se proto vysadit u silnice, přímo uprostřed Pyrenejí a lezu do kopce, kde jsou vidět nějaké louky. Louky tam jsou, ale bohužel oplocené ostnatým drátem a poseté směsí ovcí a poníků. Rozkládám si karimatku před jednou z bran na pastviny a doufám, že tam někdo v noci nepojede a nezajede mě. Spím pod širákem a najednou mám dojem, že mi někdo svítí baterkou do obličeje. Šahám po pepřáku a otvírám oči, načež mě oslňuje měsíc, zářící jak blázen. Cejtím se jak idiot a spím asi do 7 do rána, kdy mě budí pro změnu zima. S prvním šerem balím a jdu dál na stop. Potvrzuje se mi, že tohle bude obtížný stop – mlha jak mlíko a šero. Stojím pod lampou, během mávání snídám a během půl hodiny mi zastaví jen policajti a něco mi nasraně španělsky vysvětlují. Po nějaké době pochopím, že se nemá stopovat za šera, moje argumenty že proto stojím pod lampou nezabírají. Odjíždí, načež usuzuji, že během naší diskuze se rozednilo natolik, že už není šero a stopuji dál. O další půlhodinu později mě, zmrzlého jak trus nabírá týpek a že mě hodí do Pampolony. Užívám si svítání v kopcích a exotické chování mlhy (začátek tunelu – mlha jako prase, konec tunelu – slunečno, při pohledu zpátky tam mlha tvoří vyloženě stěnu). Týpek mě hází do Pampolony a vysvětluje, že když projdu město, je tam jiná dálnice a že tam něco chytnu. Vybírám si intelektuálně slabší chvilku a rozhoduji se, že děda o tom ví prd a že pudu podél tý dálnice kde jsem a že něco chytnu. O 20 minut později si nadávám do volů a o dalších 10 min. později nacházím benzínku, u jejíhož sjezdu stopuju. Místo je to debilní, na parkovišti stojí kamiony, ale slovák Maťo mě prý nemůže vzít, že to mají zakázaný, kdyby něco. Mávám jak trotl, než mi o hodinu pozdějc staví opět policajti. Jiní než předtím – ve Španělsku mají zvláštní systém policie, kdy mají policii centrální, pak policie jednotlivých španělských oblastí a pak ještě jedny, asi na úrovni měšťáků. Tohle jsou ti místní, slečna je pohledná a umí anglicky, což je milé, a okamžitě po mě chce pas, což už moc milé není. Hraju vola a vysvětluju, že jsem zoufalej (což už je docela pravda) a že jsem nevěděl, že se na dálnici nesmí stopovat (což už úplně pravda není, ale překvapený výraz mi vždycky šel). Policajti mi trochu překvapivě přátelsky nabízí, že mě buďto hodí kus dál na parkoviště, kde prý možná něco chytnu, nebo mě vezmou na autobusák. Vzhledem k mému dosavadnímu štěstí a poměru zastavených policajtů a ostatních aut 2:1 se nechávám hodit na bus. Zatímco se (poprvé v životě, čestně) vezu v policejním autě, všímám si že flojdi mají mezi sedačkami brokovnici se sklopenou pažbou a náboji, asi stejně v pohotovosti jako mají čeští policajti pepřáky. Zvědavě se ptám, jestli tohle mají všichni místní policajti. Odpověď „Not everybody, but most of us yes“ mě utvrzuje v tom, že ten autobus byl dobrý nápad. Poté co zjišťuji cenu za bus si říkám, že bych asi radši bral tu brokovnici.

Zaragoza – den 3+4

V Zaragoze na mě už čeká Isa. Házím si batoh k ní domů a jdu poznat, jak vypadá hospodářská krize

ve Španělsku. Možná je to povrchní hodnocení, ale žebráků je kolem míň než u nás (že by policejní brokovnice?) a všichni ti nezaměstnaní mladí přes noc kalí a přes den spí. Vyrážím na tah s Isou a jejími kamarády. Jeden z nich se představuje, že je z Pampolony. Trochu nestrategicky mu říkám, že je to moje nejmíň oblíbené město v celém Španělsku a oni se semnou pak celý zbytek večera odmítají bavit. V Zaragoze je zrovna nějaké výročí založení města či co, čili je v ulicích úplně stejně moc lidí jako normálně, akorát se všichni o půlnoci na 20 minut zastaví a čučí na ohňostroj. Já čučím taky, piju víno, a aby mi nebylo blbě, zapíjím je ciderama. Než se stačím pořádně ožrat, začne mi padat hlava a tak odcházím spát. Druhý den ráno se budím po 11tý a slyším bouchnutí dveří. Jsem rád, že Isa vstává taky. Nevstává, ale právě přišla a já nevím, který pokoj je její a který spolubydlících – chrápou všichni svorně. Řeším to odpočinkovým dnem, půl odpoledne prochrápu a druhou půlku se rozhoduju pro trasu. Když Isa v 5 odpoledne vstane a začne se mi omlouvat, jako pokání jí prosím o koupení lístku do Leonu. Jede mi to ve 2 ráno, tak jdeme zase do města, cider a churros, pak si jen skáču pro batoh a za půl hodinky jsem pěšky na busu. Noc stojí za hovno, autobusové linkáče připomínají karosy a když už ráno vykouknu z okna, jsem rád, že jsem jen přes noc. Jedem většinu času po mesetě, jejíž princip spočívá v tom, že je rovná jak Polabí, akorát je na rozdíl od něj totálně vyprahlá, takové moře suché trávy. V první chvíli je to zajímavé, ve druhé už ne.

Leon aneb bon camino, peregrino – den 5 – Leon – San Martín del Camino

Ráno mě bus vysazuje v Leonu. Mám přesnou mapku centra, ale bojuji s tím, že nemůžu najít ono centrum. Leon je vůbec krásné a půvabné centrum obklopené zmateným, nepůvabným a vcelku velkým předměstím a navíc je to z většiny placka, čili není odkud se rozhlédnout. Zatímco čekám, než otevře klášter benedyktýnek, ¨starší dáma na mě hlaholí „Bon camino, peregrino“ (Štastnou cestu, poutníku), jen jí děkuji a ani nevysvětluji, že peregrino oficiálně ještě nejsem. Po nějaké době si slavnostně vyzvedávám můj poutní průkaz, Credential, symbol poutníka a otvírač dveří do poutních hostelů a konečně poutník jsem. To je ještě doprovázeno zábavnou epizodkou, neboť pro dostání credenticalu (oné poutní knížečky) je potřeba vyplnit 1 formulář. Děda mnich se ptá, jaký že chci a já že Inglesa, anglický. On mi podává jeden s otázkou, jestli je to anglicky. Říkám mu že ne, že ten je německej. A co tenhle, ten je anglicky? Ne, ten je francouzsky. A co tenhle, zkouší jiný foch. Ten je taky francouzsky. Nakonec zjišťuju, že anglické formuláře asi došly, tak si beru francouzský a vzhledem k tomu, že mu nerozumím si tam údaje tak porůznu vymýšlím. Děda je ale spokojený že tam něco píšu, tak co.

(pro ty z vás, kdo by chtěli Camino jít jedno vysvětlení jak to celé funguje. V místě vašeho nástupu na Camino si musíte vyzvednout právě Credential, malou knížečku, kde zapíšete jméno a tak. K jejímu získání musíte ještě vyplnit formulář s kontaktními údaji – nikdo vás nebude otravovat, ale kvůli administrativě. Poté necháte dobrovolný poplatek (čeká se, že nějaký necháte, ale je na vás kolik). Do této knížečky si pak necháváte dávat razítka. Razítka se dávají v hostelech a často i kostelech po cestě. Jsou lidé co razítka sbírají, já si nechával dát razítko většinou jen na konci dne v hostelu kde jsem spal, + v několika speciálních místech po cestě (nebyla to otázka principu, ale toho, že jsem měl Credential vodotěsně zabalený v batohu a byl jsel líný ho vydnavat). Každopádně pokud chcete spát v hostelu pro poutníky, ukážete váš Credential, dostanete razítko a máte na 1 noc zajištěný nocleh, obvykle za 5 euro (jen v Santiagu jsem platil 10 a okolo Leonu míň). Funguje to jen cestou tam, cestou zpět závisí na provozovateli hostelu, jestli vás tam nechá).

Symbolem poutníka je mušle a hůl (atmosféru kazí, že se to dá oboje koupit ve stáncích). Já sice nemám ani jedno a mám 3* větší batoh než všichni ostatní, ale zato jsem rozhodnutý nevyužívat hostely po cestě, protože já přece hostely nepotřebuju. Procházím centrem Leonu, fakt příjemně malebným a poté už se chytám žlutého symbolu mušle, značky, která mě povede dalších skoro 14 dní. Procházím Leonem, domy, haly a najednou meseta, travnatá placka a přes ní prašná cesta. Vyrábím si dřevěnou hůl z pokácených jasanů u cesty a konečně se cítím kompletní. Mám klobouk, dřevěnou hůl, takové pojítko s minulostí, a před sebou nějakých 300 km do Santiaga a potom, jestli to půjde, dalších cca 90

do Finistery. První den si jen zvykám na cestu, jdu vcelku bez pauz a zadělávám si tak na zítřejší problém. 25 km do San Martína docela ubíhá, i když jdu převážně mesetou. Marně hledám místo na stan, ale vegetaci v mesetě vyvinuli zřejmě odpůrci trempingu, všechno je suché a láme se do špičatých větviček, případně to má trny, stavět na tom stan je vražda. V průvodci mám, že hostel má dobrovolný vstupný a opravdu, můžu si vybrat dobrovolně vysolit 2 euro nebo táhnout dál. Raději solím. Večer se potuluju po vesnici, obědvám na náměstí u kostela a jdu zpět do hostelu. Zdi jsou popsané spoustou nápisů (český nenacházím), tak se alespoň ptám dole v baru majitele, jestli neví, kdy otevírá pekárna. On se otočí a houkne na týpka, co si u vedlejšího stolu pije pivo. „Hej, Fernando, v kolik otevíráš?“ Týpek se otočí, říhne si a zamyšleně odvětí „V devět… ne, počkej, v půl desátý.“  Jdu spát, hostel je trochu ekl, ale ani mi to nevadí.

Den 6 - San Martín del Camino - Astorga

Vstávám za úsvitu, snídám venku na lavičce a šlapu. K první pořádné etapě se dá říct jen to, že je první pořádná, že je až na závěr placatá (druhý den už meseta začíná nudit), že se jde dost po asfaltu a že se, stejně jako minule, nedá nikde postavit stan. Hostel stojí 5 euro a já začínám mít dojem, že táhnout stan byla debilita. Když dorážím do Astorgy, mám nohy samej puchejř a tak si večer pokulhávám po pěkném, silně historickém centru Astorgy, lezu do muzea Římského osídlení (pozitivní je, že je pro poutníky zadarmo, negativní je, že tam není nic moc k vidění) a s použitím 3 španělských slovíček (prosím, děkuji a puchýř) si zkouším koupit nějakou mastičku na nohy, což se mi nakonec daří.Říct si o náplasti už nezvládám a jdu se naobědvat na náměstí před biskupský palác, navržený Gaudím, následně zavržený církví a přestavěný na muzeum, které je pro poutníky taky zadara, ale už má zavřeno, stejně jako muzeum čokolády. Plechovka piva mě přesvědčuje, že je čas na spaní, tak jdu do hostelu a tuhnu. V místnosti někdo chrápe, díky čemuž zjišťuju jedno důležité pravidlo na Caminu – kromě dobrých bot jsou nezbytné ŠPUNTY DO UŠÍ.

den 7 – Astorga - Foncenabón

Moje včerejší úvahy o času vstávání řeší majitel hostelu, který v 7 budí celý hostel. Snídám v tom

samém podniku, kde jsem včera večeřel (lavička na náměstí, přímo naproti Gaudího výtvoru) a mířím kus po asfaltu směr první skutečnější kopce, Montes de Leon. Je vidět, že Camino je v poslední době docela velký byznys (sám jdu mimo sezónu a lidí je dost – v sezóně je to prý peklo, navíc musí být větší pařáky než teď). Některé vesničky, kterými procházím, nejdou popsat jinak než „prdel kde lišky dávají dobrou noc, kterou někdo opravil aby vypadala a narval hospodami pro poutníky“. Odhaduju, že 90% obyvatel v průměrné vesnici žije z Camina a ten poslední je pošťák. Ten den končím ve Foncenabónu, vesnice, která kdysi byla zjevně malá, pak se úplně rozpadla a pak někdo znovu postavil asi 4 baráky, z nichž všechny slouží jako ubytovny pro poutníky. Sám mířím do ubytovny v bývalém kostele, důvod je jasný – má tam být dobrovolné vstupné, čili se trochu podvratně chystám ušetřit. Házím do kasičky pár drobných a beru si matraci na palandě. Lidí je tu tak 20 a nade mnou je okno co nejde dovřít, čili tu v noci bude vzduch a trochu zima. Poté mě překvapuje poněkud zvláštní správce (následně se ukazuje, že je to příslušník nějakého německého řádu, který se tu stará o poutníky, neumí anglicky a má problémy i se španělštinou), když začne chystat jídlo pro všechny. Spontánně se přidáváme a pomáháme mu v jeho variaci na rizoto, která nic moc nechutná, ale zalepí a kromě toho docela dobrý salát. Ještě si procourám okolí (výhoda chůze s báglem je, že když už nemůžete dál s báglem, odložíte ho a vznášíte se jak po redbullu nebo po fazolích) a kochám se úžasnými výhledy. Poté si jdu na pivo do hospody a začínám poznávat sociální aspekt Camina, čili životní příběhy lidí, co se s vámi dávají jen tak spontánně do řeči. Některé příběhy jsou zajímavé míň, některé víc, ale je jich spousta. Jen pro ilustraci etnické složení lidí, s nimiž myjeme po jídle nádobí: já Čech, Portugalec, Brazilec, postarší Finka a Korejec, v hospodě mě obsluhovala Irka, co šla Camino loni a letos se sem vrátila dělat, protože se jí ve Foncenabónu zalíbilo. Chápu proč.

Den 8 – Foncenabón - Pontferáda

Budíček dle církevních tradic v 7, ale nějak se mi nechce vstávat – venku je mlha a klendra jako prase, zatímco vevnitř jen zima. Snídani nám opět dělá správce (chleba, džem, kafe..), tak mu na odchodu hážu do kasičky další peníze. Dle průvodce a mých včerejších zkušeností mají být supr výhledy, přitom není vidět ani jestli jdeme po značce. Zatínám zuby, překračuju práh kostela a dál už jde cesta sama, protože musím šlapat, abych se zahřál. U Cruz de ferro (který má být nejstarší místo na trase a kdoví co ještě, ale já jsem z něj takový rozpačitý) se projasňuje nebe a mění sklon terénu, od teď je zbytek dne skoro už jen klesání.

O kousek dál vcházím do vesnice Manjarín (respektive do jejích ruin) a hned za jejím oficiálním koncem stojí místní „Templáři“. Řád, který se rozhodl se starat o poutníky a vybral si k tomu právě opuštěnou vesnici uprostřed hor. Pravda je, že Camino chodí kde kdo a pokud někdo přejde Foncenabón, další hostel je až 11 km, nebýt právě tady templářů. Jejich sídlo připomíná křížence mezi krámkem se suvenýry, nejlepším výtvorem McGivera a Falloutem – několik budov, z nichž některé relativně stojí, některé mají střechu ze směsi plechů a plachet a některé nemají střechu vůbec. Elektřinu zajišťuje generátor a lidi co zde spali mi vyprávěli, jak se společný večer odehrával u ohně, živeného starým dřevem.

Vstupní místnost funguje jako obchod se suvenýry, jako dílna a zjevně i jako království místních koček, pročež se zde člověk prolétá mezi přívěšky, pilami, kladivy a několika kočkami netečně rozvalenými po všem ostatním. V tu chvíli si jen říkám „smutný konec templářů, kdysi bohatého řádu“. Až po nějaké době mi dojde, že je to vlastně obdivuhodný a úžasný a že templáři můžou být hrdí. Původní smysl templářů byl ochraňovat poutníky na jejich cestě a když už to dneska na cestě do Jeruzaléma nejde, tyhle komické figurky dělají, co mohou – uprostřed nehostinných hor v rozpadlé vesnici nabízí nocleh poutníkům, jdoucím úplně jinou poutní cestu. Camino opravdu umí měnit myšlení a dneska vůči těm bláznům cítím jen respekt.

Od templářů už cesta začíná docela výrazně klesat a místy jde docela o krpál, okořeněný klouzající

hlínou a super výhledy. V nejprudším místě míjíme pomník cyklisty, co se v tom místě zabil. Vzhledem k tomu že já k tomu sám nemám daleko a to mám hůl, se až tak nedivím. Jak klesá nadmořská výška, začíná přibývat turistického zázemí a tak zrychluji. Po nějaké době dorážím do Pontferrady. Je zde jediný hostel, církevní a docela obrovský. Příspěvek dobrovolný. Pontferrada není ošklivá, ale s výjimkou templářského hradu v ní zas tak moc není. Já aspoň sháním náplasti, balení po jednom metru. Vydrží mi přesně 5 dní. Mezi puchýři hledám kousky kůže kam přilepit náplasti a raduji se, že jsme jen 4 na pokoji, že se vyspím. Naivní. Spolunocležník se při spaní nejdřív docela vydatně dusí a kdyby se nedusil tak nahlas, asi by mi ho bylo líto. Následně to nějak rozdejchá a začíná chrápat tak, že na mě padá ze stropu omítka. Po chvíli to vzdávám, beru si spacák a jdu na gauč do hlavní haly. Ráno při balení potkávám 2 španěly, co to v tom pokoji vydrželi. „Hey, man, it was extreme.“ „Yeah, it was.“

Den 9 – Pontferáda - Pereje

Vstávám v 7 a jdu zpět do pokoje. Španělé vzhůru, Japonec co tam celou noc rezonoval se kasal že

bude vstávat v 6 a přitom furt spí – je fakt, že on měl to svoje chrápání z první ruky, tak se mu asi nespalo kdoví jak, pokud teda doma nespává vedle drtičky kamenů. Vyrážím před 8 a je ještě tma, nad hlavou mi svítí Perserus. Začíná být vidět postupující podzim, zkracuje se den. První úsek je rovina, jinovatka na trávě a roztahaný vesnice a asfalt. Když procházím kolem jednoho kostelíka, uslyším volání a hle, děda ve dveřích mi chce dát razítko do Credentialu a poté si semnou začne povídat. Že mu zjevně nerozumím ho sice očividně mrzí, ale moc to neřeší a povídá si semnou stejně. Pochopím, že mu venku přijde zima a že jsem frajer, protože táhnu velkej batoh, zbylých 80% netuším. Mávám mu na rozloučenou, děda je spokojený, že si fajn pokecal a já jdu na Cacabelos. Příjemná vesnice s dobrými pekárnami. Odolávám tomu ochutnat placky s chobotnicí a namísto toho pozoruju chlapa, jak na povozu s oslem veze kukuřici. Cesta se začíná vlnit po drobných kopcích porostlých vinicemi, i v říjnu se občas dají nějaké hrozny najít a když se z nich omyje ten červený prach, jsou vynikající. Celkově tu krajina začíná být úžasně malebná, je vidět že se blíží Galicie. Jdu až do Villafranca. Tomuhle městečku se přezdívá malá Compostella, protože za ním už se cesta zvedá k O Cebreiro, horskému průsmyku a nejvyššímu bodu trasy a řada lidí (staří a nemocní) co šli do Santiaga končili tady. Ve městě je řada kostelů, každý něčím významný, všechny působivý a zavřený. Přemýšlím, jestli zůstat, ale je ještě brzo, tak šlapu dál do Pereje. Je to jen 6 km v údolí mezi kopci, ale bohužel z většiny podél silnice, po asfaltu a v doslechu dálnice. Tenhle usek už je malebný o poznání míň, ale okolo cesty je spousta jedlých kaštanů. Nasbírám toho plný kapsy a šátek a když se mi šátek vysype, za pár minut ho mám znova plný.

(malý návod pro ty, kteří se s jedlými kaštany v přirozeném stavu moc nesetkali, zde je malý návod na vyloupnutí kaštanu z toho pichlavého obalu: pokud je onen zelený obal otevřený, buď na kaštan zlehka šlapeme botami, ideálně ne sandály, nebo do něj mlátíme klackem. Klacková metoda je obecně pomalejší, ale nehrozí vám, že si při ní zvrtnete kotník).

Hostel je ve starém baráku a docela příjemný, spousta místa. Do Santiaga zbývá 180 km, tak to jdu oslavit točeným pivem a druhý dávám k psaní deníku. Po návratu na hostel vařím yum-yumku a zakecávám se se dvěma Italy, otcem a synem. Na erární pánvi pečem kaštany a taloši vytahují víno. Aby v tom nebyli sami, vytáhneme spolu asi 2 lahve a sežereme tolik kaštanů, že nám lezou ušima. Lehce opilej a přežranej usínám.

 

Den 10 – Pereje - Hospital de condesa

Vstávám s lehkou kocovinou, naštěstí je venku docela zima, tak mě to probírá. Pár hodin je to lehce

do kopce a po asfaltu, nakonec si ze zoufalství dávám v pekárně jablečeno-ořechový koláč, který mi konečně zpříjemňuje ráno. Krajina je čím dál hezčí a cesta se zvedá, než nakonec ustupuje kamenitý cestě a začíná pravý stoupání. Celkem prudký, ale naštěstí ne moc dlouhý a jsem v La Faba, poslední vesničce v Kastilii, kde někde mezi všemi těmi poutníky a krávami asi budou i místní.

Dál už cesta mírně stoupá k O Cebreiro. To je turistické místo první kategorie. Domy postavené jako staré keltské, keltská muzika a dost suvenýrů. Je vidět, že Galiciská samospráva na módní vlnu zájmu o kelty naskočila velmi ochotně, ostatně to je jedno z míst kde kelti žili docela dlouho. Taky sem jezdí autobusy, z druhé strany. Pravda je, že výhled je tu pěkný, tím se kochám a pádím dál, k Hospital da Condesa. V Galicii už obecně převládají hostely Galicijské samosprávy. Vypadají podobně, jsou relativně nové, jsou v nich kuchyňky (obvykle ale s minimem nádobí), dostávají se jednorázová papírová prostěradla a platí se pokaždé 5 euro za noc. Trajdám po okolí a kousek od baráku nacházím vyvýšenou skalku, ideální na svačinu a rozhled. V hostelu krátce pokecám s Němkou, Britem a Češkou a mizím spát.

Den 11 - 13 (Hospital da Condesa – Samos, Samos-Portomarín, Portomarín-Casanova)

Cesta jde furt z kopce a Galicie se začíná projevovat. Jedním z důvodů, proč je Kastilie tak suchá je,

že se vítr a mraky od Atlantiku zarazí o hory a zůstanou v Galícii. Z toho také plyne, že v Galicii je deštivo a větrno. První den to potvrzuje, fouká jako blázen a zvedá to oblaka prachu z cesty, čili docela dost času nic nevidím a vytírám si prach z očí. Začínají malé vesničky, pastviny, ovce a krávy. Tak cesta plyne až do Tricastely. Tady se Camino rozdvojuje, jedna cesta jde přímo, druhá přes Samos, prý nejstarší klášter na západní polokouli (9. Století). Pravda je, že architektonicky z něj dýchá Byzanc.  Volím tu druhou, zas tak nespěchám. Jde se dost po silnici nebo podél ní, pak sympatickými malými vesničkami. V Samosu se ubytovávám zase v církevním hostelu a jdu na prohlídku kláštera, kde zjišťuju, že zrovna na jeho prohlídku poutníky zadarmo nepouští. Trochu překvápko, ale budiž. Klášter sám docela rozlehlý, plný novodobých malůvek. Poté jdu si poslechnout gregoriánský chorál – to už je pro změnu jenom pro poutníky a následuje po tom mše. Trochu naivně čekám něco jako Era a tak jsem prvních 10 minut trochu zaskočený, dalších 15 minut zaujatě poslouchám a dalších 40 minut už trošku pokukuju po východu, ale nechci odcházet v půlce jako jediný. Když začne mše a kněz začne rozdávat hostie, odcházím. Večer zkouším menu peregrino – menu pro poutníky, údajně by mělo být výhodné a co jsem tak zažil a slyšel, jedná se spíš o způsob jak odrbat vyhladovělé poutníky o 10 euro.
Další den prší, ráno hodně, odpoledne míň a večer konečně vůbec. Večer jsem si povídal s pár holkama a ráno se mě ptají, jestli s nimi půjdu do jedné hospody na snídani. Venku je tma, lije jako blázen a holky jsou sympatický, odpověď je jediná. Sorry, holky, každej máme svůj rytmus a já vycházim takhle ráno, vždycky mi trvá tak hodinu než se proberu, mezitím vyjde slunce a já mám najednou hned v nohách pár kilometrů a pak až snídám. S Annou se ještě potkám v Santiagu, ostatní už neuvidím. I to je Camino. Vycházím do deště a dál trochu bloudím, než se v Sarrie,  schovávám před deštěm do kavárny a jím několik kousků koláče a dávám kafe.

 Příjemný městečko, ale nějak nemám chuť ho zkoumat. Jdu dál, cesta se vine krajinou a spíš než nějaké výrazné scenérie nabízí relax a místy připomíná středohoří. Snad proto jdu a jdu a najednou si říkám, že dojdu až do Portomarínu. Dnešek se se svojí délkou těsně pod 40 km stane mojí nejdelší etapou. Před Portomarínem už toho mám plný kecky a do toho zjišťuji, že původní Camino je rozkopané a je tam „objížďka“, bohužel o něco delší. V tu chvíli se na modré nebe přiženou mraky a začíná průtrž. Vybírám si krizovku a tak když už dorazím do Portomarínu, skoro si ani nezvládám vychutnat krásný západ slunce. Pravda je, že u vstupu do Portomarínu jsou dva mosty – jeden starý na dně údolí a druhý moderní, betonový, vysoko nad ním. Portomarín bylo historické město založené už Římany. Když byla v 60. letech stavěna přehrada na řece, město se ocitlo pod plánovanou hladinou a tak byly nejdůležitější památky převezeny a město postaveno o kus dál. Možná i proto se nevydávám hledat duši města, ale v gigantickém hostelu, kde jsou kromě nás snad i nějaké školy v přírodě - mraky řvoucích děcek, si peru, vařím jídlo a tuhnu v jednom ze sálů narvaných palandami.

Další den už se jen vine po kopečkách, obdobně jako den předtím, menší cesty… příjemné, překvapivě po předchozím dni až tak netrpím. Jdu až do Casanovy, kde spím klasicky v hostelu Galicijské samosprávy. V téhle oblasti už se ani nepokouším o stan – tady už je míst hafo, ale je mi jasné, že v tomhle počasí bych ho nevysušil a s těmi 5 euro za noc už jsem se smířil. Aspoň sbírám a pražím kaštany (zase přežranej) a jdu spát.

Den 14 –Casanova - Arzuo

Počasí je opět galicijské, čili lije jak z konve. Vesnička střídá druhou a začínají se objevovat eukalypty. Smíšený lesy Pinií (nebo borovic?), eukalyptů, buků a kaštanů pěkně voní a vypadají mysticky. A kolem cesty je spousta máty a taky spousta něčeho co jako máta vypadá, ale přitom to máta není. Následujících pár dní ale večer piju mátové čaje, jen jednou omylem dělám čaj z toho druhého a vzniká tak zelený čaj. A já se trochu směju, protože od prvních dnů se na mě lidi koukali jako na vola, proč jdu v těžkých pohorách když oni jdou v teniskách. Teď si kráčím po cestách připomínajících potoky a lidem v keckách se jen škodolibě šklebím, to máte za ty kecy. Procházim Mélide, moc pěkným městečkem, trochu ošuntělým, klidným, se spoustou pekáren… trochu připomíná Leon. V luxusně vypadající kavárně u kostela piju výborné kafe s mlíkem za euro 30 a k tomu ještě dvě sušenky a jdu až do Arzúa. Tady poprvé výrazně narážím se svojí španělštinou. Hostel nacházím, ale mám chuť na pořádné maso. Za těch pár dní už jsem se naučil celkem slušně a plynule pokládat základní otázky, proto na bábu v recepci suverénně vybalím „Porfavor, donde esta un bueno restautante? Mucho carne, Muucho carne.“ Baba zřejmě po téhle otázce usoudila, že jsem rodilý mluvčí a vysolila na mě odpověď, že jako rovně, doprava a 300 m. Vycházím z hostelu s tím, že vím a následně zjišťuju že nevím, jestli nejdřív doprava a pak 300 m, nebo 300 m a pak doprava, nebo… nakonec tedy končím v hospodě hned naproti hostelu a dávám si za 13 euro menu, s hovězím stejkem, koláčem de santiago a nějakým předkrmem. Na jeden stůl je v menuzjevně lahev vína a týpek jí asi nosí ke všem stolům bez ohledu na počet lidí. A vzhledem k tomu že jídlo je popravdě nic moc a kotleta studená, zapíjím to vydatně. Po půlce lahve si začnu broukat Kryla a když už mám po další skleničce chuť ho začít zpívat nahlas, usuzuji že je čas jít spát. V místnosti opět někdo chrápe jako blázen a víno nepomáhá, tak si beru karimatku ven a spím na chodbě pod schody. ŠPUNTY DO UŠÍ.

Den 15 – Arzuo – Arco de pino

Dnešek ukazuje, jak se Galicie umí čertit. Vytrvalý silný déšť přestává jenom při poryvech ještě silnějšího deště, místy teče po cestě dobře 10 cm vody, která ve vesnicích elegantně čistí cesty, a splachuje přírodně odbouratelné produkty místní zvířeny. Jsem rád za pohory. V jednu chvíli zahlédnu přes déšť u cesty kavárnu. V deníku jí mám pojmenovanou „Redneck Cafe“ a docela to sedí. Udělaná na jedné farmě, majitel má luxusní kávovar, ale nemá konvici a druhé půlce hostů (člověku co přišel chvíli po mě) tak vaří čaj v mikrovlnce. Do toho průběžně dovnitř chodí kočka a majitel jí průběžně vyhazuje, přičemž velmi expresivně rukami ukazuje, že kočka se zjevně ráda páří. Venku je fakt slota, je mi jí docela líto. Arco de pino je městečko, které opravdu příliš nezaujme, ale hostel má vybavenou kuchyň a já se vydávám shánět jehněčí maso. Nakonec kupuju aspoň hovězí, prokládám ho mátou a rozmarýnem nasbíranými u cesty a házím ho na pánev, poté restuju rajčata a krájím čerstvý chleba, protože je toho hodně, podávám to na dřevěném prkýnku na krájení. S plechovkou cideru si pochutnávám mnohem líp než předchozí den v hospodě. Zbytek večera stojím na balkóně hostelu, čučím do lesů, z nichž stoupá mlha, a popíjím zelený čaj z něčeho, co mi taky připadalo jako máta, ale už mi to tak nepřipadá.

D16 – Arco de pino – Santiago de Compostela

Galicie si spravila náladu. Vyrážím tradičně ještě za tmy, v mlze a s čelovkou a procházím nočními eukalyptovými lesy. Po nějaké době mlha klesá a začíná vycházet slunce, které osvětluje i zlatavou mlhu v údolích, osamocené stromy uprostřed polí a kaktusy u domů – prostě mi Galicie ukazuje, že umí být i milá, ty scenérie jsou nádherný. Těsně předtím, než se Camino zanoří do Santiaga, prochází kousek od letiště. Odbíhám si zvážit batoh, abych věděl, kolik chlastu můžu koupit. Pravda je, že v batohu mám nějaké vlhké věci, ale váží 22 kg a já se za pár dní musím vejít do 20, a to chci ještě dovézt pár lahví, sýry a tak. Bude to boj. Vracím se na Camino a jdu směr centrum. Santiago je docela rozsáhlé, trochu úmorné a je tu už docela provoz, jak aut, tak poutníků. Prostě nic moc. Po nějaké době jsem konečně v centru a chvíli jen tak courám. Na hlavním náměstí, před kostelem Sv. Jakuba, potkávám Annu, se kterou jsem se loučil v Samosu. Objímáme se na uvítanou a máme radost – popravdě, nikdy jsem neměl takovou radost vidět znova někoho, koho jsem předtím viděl jen 2*. Házím si do Albergue Seminario Menor věci. Je to jedno z mála Albergue, kde může poutník zůstat víc nocí, pro ty, co si chtějí Santiaga užít. Bohužel je to jedná z mála pozitivních věcí, jinak je to obrovská noclehárna a navíc za 10 euro za noc. Vracím se do centra, v Peregrino office si vyzvedávám Composteu, potvrzení že jsem došel do Santiaga a zbytek večera se toulám a ztrácím v centru. Pěkný historický centrum, i když ne kdovíjak velké a trochu příliš obchodů pro turisty a dalších tretkáren. Na druhou stranu, ztrácí se tu pěkně a mám pak trochu problémy se zas najít. Jsou lidé, co zde zůstávají a je to pro ně konec poutní cesty. Takových je vlastně většina. Já ještě nemám pocit konce, chci jít ještě 3 dny do Finistery a další den do Muxíe. V noci nikdo nechrápe a jsem rád, v tomhle hostelu by se utíkalo špatně.

Den 17 – Santiago de Compostela - Negreira

Na oslavu dosažení Santiaga si přispávám a vyrážím až v půl deváté, pro jednou bez čelovky. Procházím znovu centrem a kus za ním si dávám v malé kavárně kafe. Ze Sarela da Baixo je krásný výhled zpět na Santiago a na katedrálu na obzoru. Jak byly poslední dny před Santiagem  trochu monotónní (částečně í díky tomu, že permanentně chcalo), teď následují jedny z nejhezčích úseků celého Camina. Husté lesy, eukalypty, ptáci a výrazně míň lidí. Hostelů po cestě moc není a etapy jsou tak docela dlouhé, ale příjemné. Negreira sama je tak trochu o ničem, ale je tam supermarket, čili nakupuju zásoby a jdu do hostelu, zbytek večera se věnuju hygieně (poprvé od Čech si třeba myju vlasy a je to zvláštní pocit) a potkávám známé i neznámé lidi: Ital, co přijel jen na tuhle krátkou část, Italka s Američankou, mladý a docela kočky, postarší Kanaďanka, Australan kterého už znám a který dělá fyzioterapeuta australskému basketbalovému nároďáku, Ir co se rozhodl se přestěhovat do Galicie (prostě si vzal věci a přijel)… V této části Camina jsou od sebe hostely cca 30 km, čili vždy vymezují denní etapy. Předtím často někoho potkáte a pak ztratíte, tady jde každý sám, ale večer se nevyhnutelně potkáváte. Ostatní jdou na večeři, já už sice jedl, ale připojuju se k nim a pak trochu jako socka jen piju víno. Sice trochu trapný, ale kvalita vína mi to kompenzuje. Po cestě zpět ještě kupuju další víno a to pak pijeme na hostelu a kecáme do noci.

Den 18 – Negreira – Olveiroa

Ráno vstávám jako jeden z prvních a budím tak ostatní, čímž si trochu kazím reputaci. Vyrážím tradičně za tmy, dnešní etapa má 33 km. Krajina lehce zvlněná, políčka, louky, spousta míst pro stany, ale to už jsem vzdal. Začínají se objevovat první keltská osídlení. Taky už se zde začínají hojně vyskytovat místní, dost specifické sýpky. Vypadají jako pohřební mohyly, na kamenných nohou a se stříškou. Jejich smysl prý byl, aby bylo jídlo chráněné před vlhkostí seshora a před myšima zespoda.

(Keltové a Galicie: Pravdou je, že keltské tradice se v Galicii udržely docela dlouho, stejně jako ve Walesu, Bretaňi, Irsku, Skotsku a Cornwallu. Všechna tato místa mají společné to, že jsou zvlněná, neúrodná a je tam většinu času hnusně, čili se tam nechtělo ostatním vláčet aby je dobili. Galicijská vláda také zaregistrovala to, že keltské je v poslední době módní a docela toho využivá – místy je to příjemné, místy už trochu otravné. Tak či tak je v Galicii docela dost keltských sídlišť a dvě svatá místa v oblasti – Finistera i Muxía, byly původně i svatými keltskými místy a některé zdroje uvádějí, že kelti sami dělali poutě právě na Finisteru, kde věřili, že končí svět a dál na západ je jen moře).

Cesta docela příjemně ubíhá, ani moc neprší, obědvám na louce a ve 4 jsem v Olveiře. Rurální vesnice jako všechny posledních pár dní. Pár lidí, spousta krav, pár baráků, většina z nich dokonce se střechou. Hostel v jedné z chajd, roztroušený v několika objektech, malé místnosti… vcelku roztomilé a díky tomu že i neprší ani nenadávám, že musím do kuchyně přebíhat venkem. Jdeme s pár lidmi na večeři. Já si pomlaskávám na rybě a Australan začíná dělat lidem rychlou numerologickou analýzu – vždycky mu napíšeme data na ubrousek a on už jede, prý si tím přivydělává už 20 let. Jindy bych se tomu vysmál a je mi jasné, že za tím budou dlouhé roky cvičení v odhadování lidí a možná podvědomé psychologie, ale stejně, když se dostane ke mně, z některých věcí co říká mě zamrazí, protože to co říká jde sakra do živého. Zakecáváme se s Kanaďankou, která má syna stejně starého jak já a během těch 3 dní mě skoro adoptuje.

Den 19 – Olveira – Finisterra (Fisterra)

Vrátilo se obvyklé počasí, celý den prší. Střídavě hodně, ještě víc a málo, mraky jsou nízko. Ideální den na to, aby člověk ušel trasu rychle – rozhlížet se moc není po čem a na pauzování to také moc není. Krajina je na úvod docela dramatická, ostře zařízlá údolí, skalnaté kopce, nízké jehličnany, občas zakrslý eukalypt a jen zřídka vesničky. Po nějaké době se krajina mění, roztahuje a je spíš podobná Šumavě. Až najednou… je to tak, v dálce vidím modro a není to nebe. Mám chuť skákat a tleskat, ale ještě to není cíl, pořád ještě pěkných pár kilometrů zbývá. Ale děj se co děj, hned mám lepší náladu, dosáhl jsem Atlantiku.

V Cée využívám toho, že chvíli neprší a rychle obědvám, místo dezertu začíná opět lejt jak z konve a tak zas jdu dál. V Corcubiónu lezu do pěknýho kostelíka Iglesia de San Marcos, jedoduchýho a čistě gotickýho. Déšť začíná získávat rozměry potopy a tak jdu posledních 10 km šturmem a prakticky nestavím, díky dešti do obličeje taky moc nevidím. Jde se nahoru, dolu, nahoru, dolu, podél pobřeží a pod hladinou toho potoka, kterým jdu tuším cestu. Když konečně zahlídnu Finisteru, namísto oslavy ještě zrychlím.

            Finisterra sama je ospalé rybářské městečko s pár hospodami, přístavem, starou pevností a hostelem, jehož majitel mi nabízí trávu a hraje na foukací harmoniku. Dostávám Finisteranu (potvrzení, že jsem došel až do Finistery), nechávám si bágl v hostelu a jdu k majáku na mys Finisterra, místo kde kdysi za keltů a římanů končil svět. Mám pocit určitého klimaxu, toho co mi tak chyběl v Santiagu. Cesta k majáku vede 3 km do kopce po okraji silnice. Lije jako blázen, fouká proti mně a poryvy mě vždycky mále porazí. I když už mám v nohách přes 30 km, nalehko se jde najednou snadno, tak se zatnutými zuby jdu dál, a mezi zuby nadávám Galicii, osudu a úplně všemu, ale přece to takový kousek před cílem nevzdám. Když dorážím na samotný mys, děje se něco zvláštního.

     Na samotném mysu se mlha trhá, nad mysem je kruh modrého nebe. Z boku do toho svítí zlatý
západ slunce a nalevo se objevuje duha. Když se ohlédnu zpět, vidím, že na konci mysu je stěna z mlhy, která to místo úplně odděluje od zbytku světa. Neveřícně koukám na tu krásu a marně se přesvědčuju, že nejsem ve snu. Racionální část osobnosti to vzdává, je mi jasný, že pro tenhle moment jsem šel celou tu cestu. Že všechny ty puchejře, vedro, sjelváky a vítr byly jen zkoušky, že jsem byl zkoušenej jestli vytrvám a když jsem dokázal že moje vůle je silná, Galicie mě odměnila tímhle okamžikem Okamžikem, kterej je příliš krásnej na to aby pocházel z týhle reality. Jedna část mého já logicky analyzuje, proč ten dojem mám a našeptává mi něco o silnym impulzu po smyslový deprivaci posledních dní, o únavě a dalších jevech, ale neposlouchám jí. Být o něco míň zblblý vědeckou výchovou, bral bych tenhle moment jako důkaz vyšší moci, pojmenoval bych ji a začal vzývat. Stal bych se prorokem tohohle okamžiku. Takhle jenom koukám a přemýšlím, jestli se rozbrečet, nebo jen jít až na špičku útesu a pokleknout. Zvládám to bez slzy, jen klečím na jednom koleni a na konci světa, pozoruju duhu a zlatý příboj a vím, že se sem musím vrátit, i když už nikdy to nebude tak silné jako v tuhle chvíli. Mlčky si vychutnávám jeden z nejsilnějších okamžiků svého života a sleduji, jak prchavá hra světla, mlhy a vln pomalu odeznívá, jak se mlha rozpouští a můj ostrov najednou získává opět spojení se zemí, s realitou.

Ještě sleduji západ slunce, beru si na majáku propagační materiály, nechávám se vyfotit

, zatahuju kapuci a vracím se zpět do reality, mokra a deště a zpět do hostelu. Tak se s ostatními sbíráme a jdeme na večeři do restauračky u přístavu. Pod vlivem okamžiku si dávám věci, z nichž jsem měl předtím hrůzu – calamari a grilované zelené papriky a oboje je vynikající, vše zjevně čerstvé. Dáváme orujo a vrchní nám nese něco a-la bejlís. Starší děda ze Sardinie si to pochvaluje, já a Jeremy, Angličan co žije na Sardinii se mu smějeme, že je „chica“ (holka). Tak objednáváme orujo pálenku a majitel nám nese na stůl celou lahev, podle etikety v ní asi nebude původní obsah. Po chvíli zbytek stolu odchází a zůstáváme jen já, Angličan a Sardiňan a vše se od té doby trochu rozmazává. Jen si pamatuju, že flaška mizí skoro celá (litrovka) a já si živě povídám s dědou – já na něj mluvím česky a anglicky, on na mě italsky a španělsky a jedné co používáme oba podobně jsou gesta. Vůbec nám to nevadí. Brit mi sděluje moudro, že jen ženský, děti a opilí muži říkají vždy pravdu a poté mě přesvědčuje, že ženský jezdí na Camino balit chlapy. Na závěr platím za excelentní jídlo a všechnu tu pálenku 15 euro a mám dojem, že majitel nám tu pálenku naúčtoval za polovic. Ještě než nám sebere skoro dopitou flašku jí dopíjíme úplně a potácíme se do hostelu. Jestli v noci někdo chrápal netuším, možná jen já.

Den 20 – Finisterra – Muxía

Po včerejší noci má mozek trochu problémy fungovat a já tak vyrážím docela pozdě, až za svítání. Jak se slunce vyhooupne nad obzor, vyhoupnu se i já na kopce nad Finisterou a jdu na sever. V téhle části má cesta víc variant a minimálně ta, kterou se vydávám (ta pobřežní) je docela blbě značená, čili na úvod trochu bloudím, o chvíli později ale zas cestu nacházím a šlapu dál, značení se pak naštěstí lepší. Malé vesničky, kopce, eukalyptové lesy a bohužel skoro furt asfalt. Naštěstí je provoz minimální a 80% z toho mála jsou krávy. Výhledů na pobřeží moc není, ale ty co jsou stojí zato. Galicie se po včerejšku rozhodla být milá a tak je modro a sluní, z čehož po včerejším oruju ani nemám takovou radost. I když ne, kecám, mám radost a překvapivě z kocoviny zbyla jen lehká otupělost. V půlce cesty potkávám Francouze, s nímž se vidím už poněkolikáté. Týpkovi může být něco pod 60, taky táhne stan, jde až z Paříže (asi 3 měsíce celkem) a když nasadí tempo, absolutně mu nestačím. Teď jde proti mně, šel nejdřív do Muxíe a pak až do Finisterry, blahopřejeme si, že jsme to skoro dokázali, tiskneme si pravice a je pryč.

            A pak najednou zase moře, dostal jsem se k severnímu pobřeží. Muxía už je kousek. Vylejzám na pláži s dunami, fičí tu jak blázen. Dvěma týpkům to zjevně nevadí, protože si mezi dunami v klidu trénují golf. Poslední kousek po silnici mě přivádí do Muxíe, která vypadá opravdu norsky. Historické centrum by jeden hledal marně, všechno to jsou moderní kostkovité a barevné domky, usazené v šíji malého poloostrova, nebo spíš mysu. Ten má skalnatou špičku, na kterou se zezadu dá vyjít v pohodě po cestě. Nebo se na ní také dá vyjít směrem od města lezením po skalách, to když o té zadní cestě nevíte (mj., s batohem to opravdu nestojí za to). Je vichr, že to občas rozezní malý zvon na místním kostelíku. Na konci mysu je kostelík Nuestra Seňora de la Barca, zavřený a dovnitř se dá jen nakouknout přes mříž. Vedle jsou ohlazené žulové balvany, které už uctívali keltové, čili další z míst, kde křesťané plynule převzali keltskou tradici.

Docházím až na sever k moři, kde klečím na balvanu a vím, že jsem na konci. Pozítří mi letí letadlo ze Santiaga a já už nemám kam jít. Sice to trvalo jen 2 týdny, ale Camino se vám dostane pod kůži. Vedle mě se tříští vlny a já se neubráním melancholii. Naposled se v duchu loučím s Caminem a se svojí holí, symbolem mojí cesty, se kterou jsem prošel přes 300 km a která se za tu dobu ošoupala o pěkných pár centimetrů. Vší silou hážu hůl do příboje a mlčky sleduji, jak jí vlny párkrát přinesou zpět a poté už si jí bere moře. Přestávám být Peregrinem a stávám se zas turistou.

Jdu do hostelu, ležícího na druhé straně městečka, nechávám tam batoh a jdu se pocourat po městečku samotném. Není to na dlouho, že tam není co k vidění zjišťuji docela záhy, tak si skáču na orujo herbal do hospody a courám po přístavu, než mě vítr a zima zaženou zpět do hostelu.

 

Den 21 a dál – …a zase zpátky

Nemám kam spěchat, vstávám až v 8 a venku zase lije. V kavárně tak snídám a pozoruji deštivý přístav. Naposled se v tom dešti procházím po městě a jdu znovu na mys, všímám si, že stromy na nábřeží jsou připoutané ocelovými lanky, aby neulítly – o síle větru svědčí to, že některá lanka jsou přetržená. Pak už jen bus do Finisterry, kde si na pláži hledám svou svatojakubskou mušli a kde si dávám ještě jednou calamari, nejlepší jaké jsem kde měl. Pak už 3 h busem do Santiaga, jdu najít člověka, kterého mi přes couchsurfing našla Lucka, s ním jíme pečené kaštany, pijem pivo a kecáme. Tady mi radí pár triků jak ušetřit váhu na zítřejší let.

Druhý den ráno netradičně prší. Ještě jednou courám po Santiagu (ještě jednou pěkné, ale pořád hodně tretkáren) a hledám dárky, bohužel skoro všechny krámky mají stejnej uniformní odpad. Nakonec kupuju pár blbostí jedné části rodiny a v supermarketu dvě lahve vína, nějaké orujo a jídlo pro zbytek. Akorát mám trochu nervy, jak to vyřeším s tou váhou. Z nervozity do sebe cpu část jídla a hned cítím lehčí batoh. Na letišti pak začíná komedie. Nemám nic vhodného jako příručák, tak beru deku, kterou s sebou táhnu a balím do ní víko od batohu a foťák, roluju jí a konce převazuju špagátem. Ať žijí trempové. Na sebe rvu oblečení co to jde a co nejde rvu do kapes. Nepochopitelně má batoh i se 3 flaškama 13 kg. Akorát baba u check-inu kouká na můj „příručák“ vážně podezřívavě, ale když jí ho ukázkově naroluju do rámu na kontrolu velikosti, trochu zblble mi na špagát lepí cedulku, že velikost ok. Já se naposled jdu nadechnout ven a dát svoje Nashledanou Santiagu a jdu rychle projít kontrolou, než se upeču. Při kontrole rentgenem už ze mě lije a věcmi co vytahám z batohu a z kapes plním 4 vaničky a poté trochu přeruším provoz, když se za kontrolou zuju a sundavám si kahloty. K údivu okolí mám pod nima ještě jedny a když si sundávám i ty, mám pod nima další. Spolu s obsahem kapes rvu vše do deky a foťák a dekl od batohu vyndavám a věším na sebe, rázem nejsem tlouštík s jedním příručákem ale hubeňour se třemi a je mi o poznání líp. Vzhledem k tomu že letím do Ženevy, vrhám se do duty-free shopu na whiskey. Při té příležitosti zjišťuji, že 1)na letišti v Santiagu píšou časy odletů, ale nemají tam hodiny a 2)neumí do last call pořádně vyslovit moje jméno, pročež reaguji až na 3 výzvu a 5 minut před plánovaným odletem sprintuju do letadla, se 3 příručáky a 2 flaškami. Letušky se na mě koukají nejdřív přísně, ale když vidí jak jsem ověšený, vzdávají to a smějou se na mě. O něco míň se směje stevard, co se snaží všechny moje krámy narvat do už plných úložných skříněk a já mám následně svoje věci roztahané po celém letadle, tak se jen tiše modlím, abych se s nimi ještě setkal. Let do Ženevy nějak výrazně nevnímám, únava a melancholie vedou k určité otupělosti. V Ženevě mě už jen nabírá týpek z Couchsurfingu a veze mě domů, tam mu trochu nezdvořile sděluju, že jsem utahanej a on mi na oplátku naznačuje, abych ráno nějak včas vypadnul. S tím se loučíme, já se ráno zdravím se zbytkem rodiny, o němž mi týpek ani neřekl a jdu courat po Ženevě. Z Ženevy si pamatuju jen, že tam mají pěkný kostel, lije tam jak prase a neberou tam eura, pročež si 2 croisanty k snídani a flašku vody kupuju v Tescu, kde se dá platit kartou. Odpoledne už totálně promočený sedám do Student Agency do Prahy. V autobuse je nás 5 – já, ještě jedna dáma, 2 řidiči a stevardka. Bohužel se tam postupně začnou rvát lidé a neurvale mě vytlačí jen na 1 sedadlo, moje argumenty že jsem v tom autobuse byl první nezabírají. Až do Prahy prší.

Lidi:

Stejně jako v deníku zde chci zmínit část příběhů, co jsem zaslechl, odděleně od vyprávění po dnech. Důvody jsou 2 a jsou velmi prozaické – jednak tak vynikne rozdílnost oněch osudů a druhak už si u některých nepamatuji, kde jsem je potkal a nechci je vkládat na nesprávná místa.

            Setkání, nebo snad přátelství, i když to je asi trochu silné slovo, jsou na Caminu zvláštní. Camino je v podstatě vlákno lidí, sunoucích se různými rychlostmi k jednomu cíli. S kým máte stejné tempo, toho potkáváte opakovaně, část lidí potkáte jednu noc v hostelu nebo se s nimi dáte do řeči po cestě a protože každý si jde svým tempem, záhy si zmizíte. Krátké upřímné rozhovory tak velmi často končí slovy „Ty už zůstáváš? Mě se jde dneska dobře, jdu dál. Měj se pěkně, bon camino!“ Občas se pak potkáte znovu náhodou a třeba já z toho měl opravdu radost. Často se vzdálíte třeba jen o pár kilometrů, ale i pár kilometrů je na Caminu stejných jako věčnost. Trochu rozdílné je to jen na poslední části Camina, ze Santiaga do Finistery, kde jsou hostely jen na 3 místech ve vzdálenosti denního pochodu, čili pokud nespíte na divoko, jdete víceméně v té samé skupině. A teď už k těm lidem.

Jako první zmíním Annu, Němku z Hamburku, o které jsem se zmínil už dřív. Křesťanka, i když kdybych jí neviděl, jak zůstává na mši, netušil bych to. Třetí věta co mi řekla, byla „Neznáš nějakého Lukáše z Prahy? Já s ním šla asi 200 km, už od Pyrenejí, ale pak jsme se nějak ztratili…“. Co vím, už se nenašli, prostě jeden šel o něco rychleji. Když už jsem u těch Němců, zmínku si zaslouží německý pár okolo padesátky. Šli hodně natěžko a většina výbavy byla armádní. Vyprávěli, že je to doma štvalo, tak všechno prodali a jsou na cestě, pěšky. Asi do Portugalska, sami neví, na Camino se napojili ve Francii a když jsem je potkal, šli přes 3 měsíce. Až najdou místo kde se usadit, chtějí přijít na policii a říct „Víte, chceme tu zůstat a být vašimi občany a chceme tu být tak moc, že jsme to šli celé pěšky.“ a věří, že to zabere. Ze srdce jim přeju, ať jim to vyjde. Chvíli jsem si povídal s Kanaským architektem, který mi vyprávěl že „Architects don’t die, they just fade out“. Jiné Kanaďance jsem zřejmě při pár setkáních připomněl syna a byla jedním z nejlaskavějších lidí, které jsem na cestě potkal. Skupinka amerických zdravotních sester, vedená tedy zdravotním bratrem, semnou stoupala na O Cebreiro. Američan už byl v důchodu a z něj trávil polovinu života v Thajsku, druhou polovinu někde cestoval, Camino pro něj byly jen týden chození během asi dvou měsíců ve španělsku. Doma sbírá důkazy o UFO a fotí kruhy v obilí. Respektoval jsem to. Australský fyzioterapeut basketbalového nároďáku mi pomohl překonat jednu krizovku, když už mě únava a slota přemáhaly, když se na mě usmál a prohlásil „I am so happy. Its great, because we can walk… and we are in Spain.“ A zbytek cesty jsem si neztěžoval. Holka z Nového Zélandu si dávala půl roku pauzu, doma začla studovat geografii a poté plynule přešla na religionistiku. Postarší Ital se synem mého věku, otec byl na stáži v Praze a znal pár českých slov. Dvě holky, Italka s Američankou, milý a se vzhledem modelek, co musely asi ty poslední deštivý dny v Galicii docela vytrpět. Polka, která pracovala roky v Irsku, ale byla na cestě domů, protože po krizi bylo v Polsku víc práce než v Irsku. Američan, co šel Camino už 5* a vyprávěl mi neuvěřitelné příběhy o lidech co potkal, o hluboce věřící křesťance co šla Camino jako pokání po interupci a o klukovi, kterému soud v Dánsku určil Camino jako alternativní trest místo pasťáku a o tom, jak kluk na cestě dospěl. A bezpočet dalších drobných rozhovorů, které jsem zapomněl. S většinou lidí se člověk sotva pozdraví a lidé zmizí jako kameny u cesty, po některých však zůstanou stopy.

Bilance a trocha objektivity

Ve výše psaném textu vyprávím pouze o úseku, který jsem šel, čili úsek Camino Francais z Leonu do Finistery. Camino samo má ale mnoho větví, jak je vidět na obrázku a možností kudy jít je tak bezpočet. Camino Francais je z nich nejfrekventovanější, s nejhustní infrastrukturou a co jsem četl, je tu relativně méně asfaltu (i tak je ho na ní dost). Na druhou stranu poslední době dochází díky vzrůstající popularitě Camina k jeho rozmachu a ke značení pokračování – kdysi chodili do Santiága poutníci z celé Evropy a cesty poutníků jí tak protínaly celou. Kdo chce jít aspoň kousek po cestě Svatojakubské mušle, může jet vlakem ke Karlštejnu, kde je kousek Camina značen.

 

Od svého návratu jsem si o Caminu docela dost přečetl a taky se mě spousta lidí ptala, proč ho jít a nejít. Takže… důvodů proč Camino nejít je celá řada. Jedním z nich je množství lidí, kterých je mimo sezónu místy docela dost a co jsem slyšel, v sezóně je to peklo, čili o letních prázdninách to rozhodně nechoďte. Dost cesty se jde po asfaltu (sám jsem první týden měl úděsné puchýře, pak už jsem si zvyk a navíc jsem se dostal do částí, kde bylo menší horko) a většina prochází víceméně civilizací. Kromě toho se nejdná o žádný spektakulární trek – jsou dny, které jsou opravdu nádherné a dny, kdy je krajina sice pěkná, ale v zásadě nic speciálního. Kromě toho jsem šel až z Leonu, čili zde nepopisuji cestu z Burgosu do Leonu, která vede převážně po mesetě. Co jsem se bavil s lidmi, co to šli, tak je to přes 100 km po placce. Na meditaci dobré, ale pokud jdete jen za úžasnými výhledy, spíš si těch pár míst projeďte extra. Část přes Pyreneje je prý naopak nádherná, k mám nejmilejším místům patřily Montes de Leon, úsek kolem O Cebreiro a pak úsek ze Santiaga do Finistery. Jak jsem zmínil, nevýhodou pro některé taky může být, že v některých částech se vám budou opravdu špatně stavět stany – i kdy třeba v Kastilii by místo nich stačila tuhá celta a spaní pod širákem.

A proč to jít? Důvodů je několik, ale některé se strašně špatně vysvětlují. Pokud jste věřící, máte to jasné. Pokud ne, na Caminu je výhodné to, že nemusíte řešit kam jít – prostě vlezete na značku a jdete. Sociální aspekt je také poměrně dost silný a ač nejsem společenský člověk, docela jsem si užíval blízkost, která mezi poutníky nevyhnutelně vzniká. Všichni jste blázni, kteří se derou pěšky horkem i slotou kamsi a na hostelech se tak úplně běžně stává, že se vás při vaření někdo zeptá „Odkud jdeš? A odkud jsi?“ a rozhovor je na světě. Co jsem si tak všiml, lidé bývají opatrní s otázkou „proč jdeš Camino?“. Sám jsem se na ní nejdřív ptal, ale poté co jsem slyšel pár hodně osobních odpovědí jsem s tím přestal – pokud to někomu chcete říct, proč ne, ale jinak je podle mě důvod cesty každého osobní věc. Na druhou stranu i tak sami občas poznáte zvláštní osudy (některé jsem v textu zmínil, některé si nechávám pro sebe).

Pro někoho taky může být sympatické zázemí po cestě a celkem vysoká frekvence zdrojů pitné vody, díky tomu můžete jít trasu hodně na lehko (ale spacák přesto doporučuju). Ceny hostelů jsou taky většinou 5 euro nebo míň, což se dá snést. Občas jsem slyšel, že jsou v některých hostelech štěnice (sám jsem byl jednou od něčeho pokousaný)…

Kromě toho je to docela kulturní trek a řada městeček, kterými vede je opravdu pěkných. A navíc, ano, je docela snadné podlehnout roli „poutníka“, peregrina. Přestože je Camino byznys, speciálně starší lidé a lidé na vesnicích na vás budou koukat s respektem a několik starých babiček mi cestou žehnalo a když jsem na ně zavolal pozdrav, měly zjevně radost. S tím se váže další plus a to, že alespoň podle mě je trasa docela bezpečná. Za celou dobu jsem slyšel o jedné krádeži v hostelu, ale pokud si tam nebudete nechávat cennosti, jste podle mě v suchu a i v případě spaní kdekoli na divoko je jakékoli přepadení nebo něco podobného krajně nepravděpodobné.

Čili jít nebo nejít? Na to si odpovězte sami. Pokud jít, jděte sami. Sami budete otevřenější a vlastně sami nikdy nepůjdete, možná bohužel, možná naštěstí. Já jsem šel a jsem za to neskutečně rád. A pokud to půjde, ještě někdy chci vzít klobouk, staré gatě a pohorky a vyrazit a pouť, pouť kde nemusím nic řešit a kde mě lidé přesvědčí, že na tom nikdy nejsem ještě tak špatně, pokud mám sílu šlapat dál. A pokud se vydáte taky, mám pro vás jen dvě slova:

BON CAMINO!